Na podzim roku 2008 si nejen česká společnost připomněla 70. výročí podepsání mnichovské dohody, na jejímž základě se na sklonku září roku 1938 čtyři evropské mocnosti (Velká Británie, Francie, Německo a Itálie) dohodly na postoupení pohraničních oblastí Československa ve prospěch nacistického Německa. Pro českou společnost de facto začala druhá světová válka právě Mnichovem. Představovala pro ni jedinou šanci, jak obnovit svrchovanost státu v „předmnichovské“ podobě. Zde současně započalo její pět desetiletí trvající potýkání se s dvěma totalitními režimy.Zajímavé je sledovat osudy vojáků, kteří se nesmířili s mnichovskou kapitulací. Někteří z nich spáchali sebevraždu, mnozí pak byli činnými v odboji. Národ v těchto osudných dnech „objevil“ i svoji šlechtu, která deklarovala věrnost státu v jeho historických hranicích. Jak je patrné, „Mnichov“ vzbuzuje stále mnoho námětů a otázek k přemýšlení. Odpovědi na ně – zvláště pak v oné morální rovině – se ovšem různí. Právě na tato nejrůznější hlediska „mnichovského“ dění roku 1938 se zaměřilo mezinárodní vědecké sympozium, jež se odehrálo o čtvrtečním odpoledni 18. září 2008 na půdě Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze. Sborník z tohoto sympozia přináší sedm příspěvků předních českých a německých historiků – Roberta Kvačka (Mnichovské desatero), Václava Kurala (Hitlerova odložená válka za zničení ČSR), Hanse Henninga Hahna (Oldenburský projekt Sudetoněmecké dějiny - Základní otázky a oblasti výzkumu), Evy Hahnové („Mnichov“ v kontextu (sudeto)německých dějin), Miloše Trapla (Český politický katolicismus a Mnichov), Ladislava Kudrny (Padlí vojáci československé armády v době branné hotovosti státu v roce 1938) a Zdeňka Hazdry (Mnichovské dny jako milník ve vztahu šlechty a novodobé české společnosti).