Arne Laurin (1889–1945). Portrét novináře

Monografie je komplementem ke svazku Dopisů (ed. Michal Topor, 2019), je věnována dráze muže, jenž se narodil roku 1889 jako Arnošt/Ernst Lustig, v letech 1907–1916 se profiloval – pod různými pseudonymy (mj. jako Arne Laurin) – jako literární, výtvarný a divadelní kritik, překladatel, básník a prozaik, zprvu na stránkách periodik spjatých s prostředím studentského spolkového života, posléze zejména v českožidovském týdeníku Rozvoj, v jičínských Pokrokových listech, v satirických Kopřivách, dále v Samostatnosti, Národním obzoru, anarchistické Zádruze, Horkého Stopě, revui Divadlo, v deníku Národní politika, již během války v českožidovských Českých listech (resp. Českém listu). Přátelil se mj. s Jaroslavem Haškem či Egon Erwinem Kischem. Narukovat musel definitivně v roce 1916, zbytek války poté strávil jednak v maďarských lazaretech, v roce 1918 potom ve vídeňském Kriegspressequartieru jako redaktor časopisu Domov (a přímý podřízený Roberta Musila). V r. 1919 se Lustig stal zástupcem Bedřicha Hlaváče jakožto šéfredaktora deníku Tribuna (sedával v místnosti s F. Peroutkou), v závěru r. 1920 byl přizván k přípravě deníku Prager Presse, jejž nakonec v letech 1921–1938 řídil (od r. 1927 i z pozice redaktora zodpovědného, už i úředně jako Arne Laurin). V listopadu 1938 mu byla správní radou Orbisu vypovězena smlouva, v lednu 1939 zamířil do Francie, odtud lodí do New Yorku, s nímž byl – jak se ukázalo – spojen zbytek jeho dráhy a působení, zacíleného vedle podílu na provozu New Yorských listů především k organizaci mohutného zpravodajského archivu (pod střechou československého konzulátu). Urnu s popelem svého muže přivezla Olga Laurinová do Prahy počátkem r. 1946, byla uložena v hrobě na Olšanských hřbitovech.