Konec první světové války přinesl podstatnou změnu politické
mapy středoevropského prostoru. Československý stát, jehož
definitivní hranice potvrdily mírové smlouvy, dostal do vínku
složitou část dědictví svého předchůdce – rozmanité národnostní
složení svých obyvatel. Přitom téměř jedna třetina z nich svůj
nový domov odmítala a obtížně se s ním identifikovala; jednalo se
především o Němce, Maďary a Poláky. Ještě před prvními
řádnými parlamentními volbami byly na konci února 1920 přijaty
národnostně „jednobarevným“ Revolučním Národním
shromážděním základní zákony, především ústavní listina a
jazykový zákon, na jejichž základě se Němci, Maďaři a Poláci stali
příslušníky národnostních menšin, resp. státními občany jiného
než československého jazyka. Zmíněné normy zaručovaly všem
zástupcům národnostních minorit, které tvořily téměř 30 procent
obyvatelstva, rozsáhlá práva potvrzená skutečností, že republika
musela do svého právního řádu inkorporovat ustanovení tzv.
menšinové smlouvy. Spory, zda tak učinila způsobem
dostatečným, však přetrvávaly téměř po celou dobu existence
první republiky. Monografie Národnostní menšiny
v Československu 1918–1938 sleduje klíčové otázky a problémy,
s nimiž se republika musela potýkat: začlenění menšin do
fungování státu, přístup státní správy a samosprávy k zástupcům
národnostních minorit, jejich vztah a identifikace s novým státem.
Kniha analyzuje z různých aspektů otázku, nakolik úspěšně se
nový a na rozdíl od monarchie nepoměrně menší stát vypořádal
s postavením menšin na bázi budované moderní občanské
společnosti s výraznými individuálními právy.